Jdi na obsah Jdi na menu
 

Česká kněžna Libuše

Libuše, výřez z obrazu od Věnceslava Černéholiuska.png

 
 
 
 
Byla jednou z Krokových dcer (její sestry byly Kazi a Teta), manželkou Přemysla Oráče, jasnovidkyní a náčelnicí jednoho z českých kmenů. Po smrti jejího otce si moudrou Libuši lid zvolil za svého soudce.
Činila tak spravedlivě, jednou rozsoudila mladíka a starce, který mladíkovi bral pole a meze. Rozsoudila je ve prospěch mladšího a to se starci nelíbilo. Odsoudil vládu této mocné ženy a žádal, aby jejich lid soudil muž.
Jeho známá věta zněla:
„Hanba mužům, kterým žena vládne.“
Libuše jeho přání odsouhlasila a poslala posly za svým koněm, který jim měl ukázat cestu k novému knížeti a že je jeho jméno Přemysl. Kůň je zavedl do vesnice Stadice, kde Přemysla našli a poté jim vládl i s Libuší společně.
Měli spolu i tři syny: Nezamysla, Radobýla a Lidomíra.

Otec a sestry

Krok byl otcem Libuše a jejích sester Kazi a Tety. Lidé za ním chodili pro radu, ale on jim podle některých kronikářů nevládl ani nepřikazoval. Byl to velice moudrý a bohatý muž a pro jeho rozsudky se za ním sjížděli lidé z celé země. Všechny jeho dcery byly obdařeny mimořádnými schopnostmi.  
Nejstarší Kazi byla léčitelkou využívající sílu bylin. Teta žila bez muže a stala se vůdkyní pohanského kultu. 

Jak napsal Kosmas: 

„Navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádů. A tak dodnes mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům…“

Libuše byla nejmladší z dcer a jelikož spoluzaložila vládnoucí dynastii, pověsti ji označují za nejvlivnější a nejaktivnější.

Byla Libuše opravdu kněžna, nebo pohanská věštkyně? | Střední Čechy

Libušina proroctví

Úryvek ze Starých pověstí českých od Aloise Jiráska: Každý stál nehnutě, boje se, aby ani šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kněžnu, stojící v jejich čele. Líce se jí zjasnilo u svatém, náhlém nadšení, kterým i zraky jí vzplály. Posvátný strach zavanul družinou a dotkl se srdce všech.
Libuše u vytržení, jako by manžela, družiny nebylo, vztáhla ruce k modravým stráním za řekou, a hledíc na les táhlého vrchu, mluvila prorockým duchem: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“ Umlkla. Byla by více mluvila; náhle však pohasl žár nadšení, neb věští duch od ní odstoupil.

Takto znělo známe proroctví naší věštkyně o zrození Prahy. Ale to nebyla její jediná věštba, jindy na požádání také lidem radila, kde mají hledat ložiska kovů, které se jim v zemi nedařilo najít. Viděla v budoucnu i mnoho válek a strádání lidu, proto potopila ve Vltavě zlatou kolébku svého syna. Až se kolébka vynoří, nastanou podle ní lepší časy.

——————————————————————————————————————————————————————————————

Autoři obrazů: Věnceslav Černý, Josef Mathauser

Zdroje: Wikipedie, Encyklopedie Prahy 2, stoplusjednicka.cz